.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují

říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

životopise,

 

fotografii,

 

poezii,

 

hudbě

 

a proč to vlastně všechno aneb motivace

 

 

 

rozhovor pro zpravodaj města Týniště nad Orlicí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Julek  Šimko

K místu narození uvádí: Původně jsem se měl narodit v Bratislavě, ovšem nedlouho před mým narozením se rodiče přestěhovali

do Dobrušky a narodil jsem se tedy v Opočně pod Orlickými horami 7. prosince 1967. Vzhledem k tomu, že má matka

je Češka a otec Slovák, rozdělení republiky se mne vůbec nedotklo a zůstal jsem i nadále Čechoslovákem...

 

Po dvou letech se rodina přestěhovala do Nového Města nad Metují. Zde Julek prošel základní školou v Komenského ulici.

Po jejím absolvování se roku 1982 vrátil do Dobrušky jako student tamního gymnázia. Po maturitě (1986) pokračoval ve studiu

na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. Rok po svatbě s Radkou Pivcovou - roku 1993,  opustil Nové Město nad Metují

a žije s rodinou v Týništi nad Orlicí. V současné době pracuje v soukromé neurologické ambulanci v Rychnově nad Kněžnou

a jako oborný asistent katedry neurologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové.

 

.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují

říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)

 

 

 

 

 

 

 

 zpět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moje cesta k tvůrčí fotografii ?

 

 

K fotografii mě přivedl můj otec, vlastně chtěl bych říct - tatínek. Co pamatuji, vždy fotografoval. Bydleli jsme v paneláku,

kde byla komora. Sice malá, ale taková dvoukomorová a v její přední části jsme měli zvětšovák. Sedávali jsme tam vedle sebe.

Na zemi u dveří deku, aby nešlo světlo škvírou u prahu. Tatínek exponoval, já jsem seděl u vývojky, vody a ustalovače.

"Tahej, už ji tahej ven, bude spálená," slyšel jsem občas, zvláště, když se ve vývojce nahromadilo hned několik fotek najednou.

Můj první fotoaparát byl Zorkij, potom Praktika, Pentacon six TL....a pak začala éra digitalizace.                                                                                                     

Bylo mi tak šestnáct let, kdy jsem propadl kouzlu fotografie. Pamatuji si to docela přesně; ženil se bratranec a já se svou Praktikou

a bleskem fotil. Ne jako najatý fotograf, ne z povinnosti.

Vyžíval jsem se ve fotkách tváří. Fascinovala mě jejich „architektura", kresba, vrásky, výraz, odstíny emocí, duše... vím, že jsem tehdy

začal fotit lidi z blízka. Tvář nebo dialog, to mi bylo jedno. Hlavně blízký pohled a momentka.

Dotyčný nesměl tušit,že je fotografován. Jakmile bylo na fotce vidět, že zabíraný ví o tom, že je fotografován, pak jeho obrázek pro mne

upadl v zapomnění. Vlastně ale ne tak docela - netýkalo se to fotografií těch, kteří "sice věděli", ale podívali se do objektivu přirozeně.
   

Všiml jsem si tehdy, že je mi bytostně cizí, ba až protivná, jakákoli stylizace. Nikdy bych nebyl schopen fotit aranžovaná zátiší

a zásadně nefotím lidi,kteří si před zmáčknutím spouště nacházejí „výraz pro fotografa".
Poznamenal bych také, že hodnocení fotografií na základě zajímavosti linií, kreseb světla - stínu, vyváženosti kompozice, barev,

atp. je mi cizí, pokud je samoúčelné, řekl bych „sterilně akademické" ; na fotografii se tímto způsobem nedívám; první, co je pro mne

u fotografie důležité, je její pravdivost, autenticita.

Dokonalá kompozice, expozice, adekvátní využití hloubky ostrosti a jiné aspekty práce fotografa mohou sice sdělení fotografie

výrazně povznést,ale pro mne osobně jsou v porovnání s autentičností o hodně velký kus v pozadí.

 

Například: fotil jsem žebračku ...snad ze vzteku vrozeného nebo ze vzteku z toho, že je pozorována a focena, vyplázla na mne

s výrazem vzteku a nenávisti jazyk. V tom okamžiku jsem stiskl spoušť, ne se zcela ideálním využitím hloubky ostrosti. Takového

výsledku, včetně lepšího zvýraznění portrétu nižším clonovým číslem, může někdo jiný dosáhnout např. použitím modelu.

Fotografie tohoto typu (emoce) za použití modelu je ovšem pro mě bezcenná....

....podobně je to s čímkoli jiným. .... nefotím květiny na záhonech. Příroda nejsou záhony. Ty představují stylizaci nás, lidí...

Samozřejmě, pokud bych viděl zahradníka starajícího se o záhon a tušil, že on a jeho záhon představují autentický, přirozený obraz

zahradničení, budu s chutí fotografovat....

 

 

.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují

říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009

 

 

 

zpět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč fotopoezie ?


 

Jak to tak vypadá, fotím zatím všechno, co mě zaujme - třeba dva horské zvonky ve větru - jednou je vítr vzdálí od sebe,

když vítr poleví, zase se přiblíží k sobě; dvě polohy obyčejných kvítků... Dvě možnosti osudu nás i květin.

Nebo vodopád, jak padá z výšky; jsou v něm vidět jednotlivé proudy vody...a , jak tak po čase na tu fotku koukám,

řadí se k obrazu slova :

 

 

Prameny bezejmenné,
kam vás ta voda žene?

Prameny, odpovězte mi,
že vy budete na Zemi,
až nebudu tu já ;
Stále.

Protože vy, vy jste dokonalé.
A já? ....

Jenom váš odraz z hladiny prastarých vod.

 


Tak takhle nějak se rodí fotopoezie. Najednou máte pocit, že vám k tomu obrazu něco chybí; že chcete říct, co vás napadá

při pohledu na dítě, které vám  právě nabízí besipku, na němé svědectví touhy vyškrábané do zdi, co vás napadá při pohledu

na manželství, které zjevně vydrželo věky,  na relativitu  naší existence "ztělesněnou" duchem na zdi, zkrátka co vás napadá

při pohledu na cokoli, co způsobí pohnutí vaší duše.


Někteří mohou namítnout, že fotka mluví sama za sebe a obraz básně je přece obsažen ve slovech. To všechno je pravda.

Proto je řada fotografů a druhá, neméně početná, řada básníků. Fotopoezie, ale není fotka + poezie.

Fotopoezie je obraz jako celek. Je vyznáním jednotlivce o tom, co mu přišlo na mysl a na jazyk, když spatřil fotografovanou scénu.

 

Dceři Lucii bylo šest let. Seděla na břehu Lipna, otočena ke mně zády. Měla takové ty čertovsky střapaté obyčejné culíky.

Díval jsem se na ni a potom přinesl foťák, protože jsem tušil, že ten okamžik pro mě není obyčejný.  

Nedlouho potom přišla básnička:

 


Chytla se mě za ruku
malá robka,
tak se chlapec podruhý
s láskou potká,

je úplně jinačí,
než ta z milování,
v létě se jí líbím já,

v zimě sáňkování .

 


A tak bych mohl pokračovat dál a dál - líčit jednotlivé příběhy fotobásniček, fotopoezie.

Podobně jako broučkař líčí okolnosti jednotlivých vzácných úlovků ....

 

 


Kdo ovlivnil mé veršování ?

 

 

Snad Fráňa Šrámek, především svou sbírkou Splav z roku 1916, Vladimír Holan, mj. svým nádherným citlivým 

pochopením dětské duše, které je k nepřehlédnutí v jeho básni "Vltava v roce 1946", Jaroslav Seifert, Josef Kainar,

Jiří Žáček, Patti Smith a další.
Od těch dříve narozených jsem se učil veršovat, u těch mladších jsem objevil krásu volného verše.

Velmi rád používám verš v průběhu volného verše, a to většinou v pasáži, kterou chci z nějakého důvodu zdůraznit.

Oblíbenou se mi stala také varianta básně do kruhu nebo, chcete-li, odborně řečeno - paralelismu - k tématu, k verši

nebo ke slovu, kterým báseň začíná se na konci vracím.

Tento způsob vyjádření má nakonec nespočet analogií jak v umění, tak v přírodě vůbec.

  

 

Kam směřuje moje tvorba?

 

 

Rád bych mapoval autenticky život kolem sebe.

Nestojím o přetvářku a když ano, pak jen proto, abych ji mohl vyfotit a napsat o ní své. Tam, kde je zrovna volná chvilka

a mám aparát, tak fotím.

Někdy lidi, jindy přírodu. Téma přináší život a okolnosti. Postupně skládám mozaiku obrazu, který jsem viděl a o kterém

jsem přemýšlel „v čase mezi kapkami deště". 

 

 

Můj patriotismus pro Nové Město nad Metují?

 

Kdo Nové Město nad Metují poznal a především kdo zde prožil roky dětství, nemůže nemít ve své duši ukryté vzpomínky, obrazy

a nálady, ke kterým se rád a opatrně vrací. Za mého dětství to byly růže kolem cest. Vlaštovčí hnízda v podloubí náměstí.

Divoká krása pekelského údolí, třešňová alej na konci Malecí k Vrchovinám a nespočet dalších koutů, kde se o něco hrálo.

Že to něco nemělo podobu hmotné odměny, je pro dítě jakoby samozřejmé. Hrálo se nevědomky a výhry ukázal čas.

Zážitky z dětství nám zůstaly. Jako hvězdy. Jsou nedosažitelné a přesto nás pohled na ně dokáže potěšit a obohatit.

 

 


.............. z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy
v Novém Městě nad Metují říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)

 

 

zpět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Písně nejsou Popelkou


 

 

Fotografie je úžasná, ale tichá; v básních je sice slovo pánem, ale taky spíš v takové té podobě "intelektuálního zátiší"...

 

Naproti tomu interpreti písní obvykle přicházejí a na plnou pusu zpívají o tom co mají právě na srdci. Tato možnost reflexe,

mi přijde báječná.

Cesta k nahrávce výběru písní, které můžete slyšet na CD Počmáraná byla dlouhá, přestože se zdaleka

nejednalo o prvotinu. Mou prvotinou budiž kazeta Nebudeš vědět, obsahující pět písní (Kačecí mámu,

Eulalii, Les, Peška a Patti Smith) - nahrávka vznikla v Hradci Králové v jednom z tamních dětských pokojíčků ke konci roku 1999.

 

V současné době bývá autorský hudební program součástí vernisáží s obsazením, které odráží momentální přízeň hvězd

pokud se týká dostupnosti muzikantů.

Podrobnější vyprávění týkající se historie mé hudební tvorby si můžete přečíst ... a co třeba .. tady.

 

 

zpět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Faktem je, že doba se zdá, jak by básník řekl, "těhotná úprkem". 

Smyslem je materiální nebo mocenský profit jednotlivce, skupiny nebo státu(ů).

Je dobré vidět věci i trochu jinak.

 

Slovy Jana Amose Komenského: "Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest." 

Nebo volně, slovy jednoho z našich současníků, Slavomíra Pejčocha-Ravika (kniha "Biblické příběhy"): základní text

evpropské kultury nás nevede v první řadě k výrobě hmotných statků, ale především k bratrským vztahům mezi lidmi.

Zdůrazněna je humanita světa, nikoli produkce. Základním smyslem našich životů není učinit planetu bohatou,

ale především - učinit ji lidskou.

V opačném případě se kdykoli a kdekoli rychle plní slova proroka Jeremjáše: "...běželi za nicotou a stali se nicotou..."

Co pro mne osobně není nicota ?

Harmonie, úcta k přírodě, dobré vztahy v rodině, s přáteli, spolupracovníky, klid a prostor pro duši jednotlivce ...

Obyčejné věci.

 

V březnu 2009 skončil seriál o vodácích: "Proč bychom se netopili." Ať mi tvůrci odpustí, ale byla to nuda.

A protože se sám považuju za vodáka, ptal jsem se proč ? 

Právě ty obyčejné věci - harmonie, pohoda, dobré vztahy a pocity z hezký český přírody kolem té či oné naší řeky,

to všechno je nevděčným materiálem pro diváka. Chybí drama ...a jestliže prožijeme drama,

vnímáme čumáčky králíků úplně jinak ...  

 

Nikdy mi ovšem ke štěstí nechybělo být svědkem války, přírodních katastrof, pandemií a jiných extrémů. Spíš než

za autora, který předkládá svědectví o extrémech se považuji za autora, který nepřestává být překvapován a inspirován

obyčejnými jevy a obyčejnými hrdiny. Jejich pozadí je hýčká i týrá a jejich příběh je nám překvapivě nejbližší.

Jestli je nudný ? To záleží na úhlu pohledu, formě podání, typu pointy a v neposlední řadě na životní zkušenosti 

autora a publika. Je docela dobře možné, že některá  nebo všechna má dílka propadnou a vyvolají u části

čtenářů-diváků-posluchačů stejný dojem jako u mne uvedený seriál. Také ovšem není nepravděpodobné,

že jiná část publika bude nadšena.

 

Možná proto, že dramatem naší doby je destrukce klidu a prostoru pro volné a přirozené

plynutí duší. Ignorace pro existenci rytmů, hierarchie a smyslu jak přírodních jevů, tak živých organismů,

včetně člověka.

 

Ne orchidee,  ale kopretiny ne padající vojáci v bitevní vřavě, ale duch na zdi, ne krmení tygrů, ale krmení racků...

Ne tváře exotiky a narušených extrémů, ale tváře starých známých, které jsou v harmonii s přírodou a člověkem,

s osudem většiny z nás.

 

Tak nějak se o nich málo mluví. Tak tedy proto jsou tady.

 


 

 

zpet

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhovor u příležitosti vydání knihy fotopoezie a street artu "Napsala JMÉNO SVÝ na ZDI"  

 

Kdy Vás napadla první myšlenka vydat knihu?

 

A víte že ani nevím. Byl to takový přirozený vývoj. Pomalý. Přestože doba je uspěchaná.

Dneska v době prvního rozhovoru nad tématem knížky je mi téměř pětačtyřicet ...

Přibližně kolem třicítky jsem přestal „vyhazovat" básničky a tušil, že některé z nich by mohly

být zajímavé nejenom pro mě a nejbližší okolí. Přibývaly fotky, od roku 2005 také výstavy ...

Čas to všechno proséval. To co mu odolalo mi přirostlo k srdci. Chtěl jsem, aby si lidi mohli

odnést něco z výstavy. Vadila mi představa, že dílka spolyká čas ...

Tam někde je ta první myšlenka na knížku.

 

 

Kde jste bral náměty a inspiraci ?

 

Všude kam se podíváte. Nevím kdo to stvořil. Příroda ?

Všecho kolem nás má svoji duši, atmosféru.

Vnímat a sdělit je potom základní schema umění.

 

 

Jak Vás napadla myšlenka spojit fotografie s poezií?

 

Některé z mých fotek mě inspirovaly k básni. Odhadem tak před deseti-patnácti lety.

Od té doby jsem směřoval ve své tvorbě k fotopoezii. Báseň je svým způsobem obraz a obraz může být básní.

Básník sděluje slovy příběh, pocit nebo názor. To vše lze i namalovat.

Potíž je v tom, že někteří z nás obraz, někdy i báseň, nepochopí. To v žádném případě nemyslím ve zlém.

Životní zkušenost autora se zkrátka nemusí potkat s životní zkušeností publika.

Kombinace fotografie s básní je v mých očích určitou „pojistkou," že k omylu nedojde.

To je  praktická stránka věci. Přesto ji nelze brát absolutně. Současné zobrazení fotografie s básní přináší

totiž nové roviny pocitů i výkladů pro jednu i druhou formu umění.

Dobrá fotopoezie je celek, který stojí za to vidět, číst, vnímat. Je dobrou formou, která prospívá poezii i fotografii.

 

 

Většina fofografií je zachycena v létě. Znamená to, že nemáte rád zimní období?

 

Vidíte, toho jsem si ani nevšiml.

Dílka jsem řadil především s ohledem na témata, a určité cykly, které jsou obsaženy v rámci kapitol.

Cyklicky je uzavřena vlastně i celá knížka. Ne, určitě.

Zimu, ale takovou tu pravou zimu, s fůrou sněhu, mám rád. Méně fotografií z ní je v knize jen proto,

že dovolená v létě bývá delší  :-) .

 

 

Pokud hovoříte o cyklu, znamená to, že závěr knížky opakuje začátek knihy ?

 

To snad ani ne. Závěr knihy je ale se začátkem volně spojen.

Kniha začíná kapitolou „Láska" a končí kapitolou - otázkou: „Věříš ?"

Odpovědí může být třeba opět otázka: „Lásce ?"

Jak jsem naznačil - struktura knížky není nahodilá, ale to bychom prozradili tajenku.

 

 

Jste lékařem - neurologem, jak je mi známo kromě fotografování a poezie je Vám blízká i hudba, neuvažoval jste někdy změnit povolání ?

 

Čekal jsem, že tahle otázka přijde. Pokusím se o stručnou odpověď.

Coby svobodný, kolem dvaceti, našel jsem na hradeckém nádraží fotku hezký holky.

Na rubu bylo napsáno: „Momentálně tě miluju."

Čas od času tahle slova pronesu a nebývají pochopena. Jak můžeš říct „momentálně ?" snad „navždycky"

nebo tak něco, v podobným smyslu ... Ale já opravdu nevidím důvod proč říkat navždycky.

Člověk není pánem osudu. Na Vaši otázku mohu proto říct jenom následující: „Momentálně je medicína

víc než umění." Ptáte se proč ? Umění pracuje v jiných kulisách stále se stejnými pocity.

S láskou, nenávistí, radostí, žalem, něhou, ....  Všechny pocity o kterých umění promlouvá a které „zobrazuje"

tu už byly. Medicína je vědou a věda nás tu a tam vede do neznáma. Já mám doma turistických map dost,

ale cest mimo značku jsem podnikl jenom pár.

Přesto tyhle cesty patřily téměř vždycky mezi ty nejlepší.

 

 

Ćekal jste tak velký zájem o Vaši knihu ?

 

Úpřimě řečeno - věděl jsem, že tato forma sdělení je v české literatuře vzácná a kniha kombinující street art

s fotopoezií chybí úplně.

Nevím jestli jsem to čekal. Byl jsem zvědavý jak to přijmou lidi.

 

 

Uvažujete o další podobné knize ?

 

To je asi tak. V současné chvíli cítím povinnost vůči knížce „Napsala jméno svý na zdi." Chtěl bych pomoci v tom,

aby našla cestu k těm pravým lidem. Pokud tedy najdu při svém zaměstnání čas věnuji jej besedám o této knížce.

Dalším faktem je, že se nerad pouštím do věcí, které jsou si podobné. Nevím.

Materiál na další knihu fotopoezie už nějaký mám. Tak třeba časem přijde inspirace, která by z následující

knížky udělala svébytnou osobnost, nikoli jenom dvojče ...

 

 

 

S autorem knihy „Napsala jméno svý na zdi" Juliem Šimko hovořila Petra Cellerová, prosinec 2011.

 

 

 

zpět

 

 

 

 

 

             

                                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zpět

 

 

 


liveAdmin