.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují
říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)
a proč to vlastně všechno aneb motivace
Julek Šimko
K místu narození uvádí: Původně jsem se měl narodit v Bratislavě, ovšem nedlouho před mým narozením se rodiče přestěhovali
do Dobrušky a narodil jsem se tedy v Opočně pod Orlickými horami 7. prosince 1967. Vzhledem k tomu, že má matka
je Češka a otec Slovák, rozdělení republiky se mne vůbec nedotklo a zůstal jsem i nadále Čechoslovákem...
Po dvou letech se rodina přestěhovala do Nového Města nad Metují. Zde Julek prošel základní školou v Komenského ulici.
Po jejím absolvování se roku 1982 vrátil do Dobrušky jako student tamního gymnázia. Po maturitě (1986) pokračoval ve studiu
na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. Rok po svatbě s Radkou Pivcovou - roku 1993, opustil Nové Město nad Metují
a žije s rodinou v Týništi nad Orlicí. V současné době pracuje v soukromé neurologické ambulanci v Rychnově nad Kněžnou
a jako oborný asistent katedry neurologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují
říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)
Moje cesta k tvůrčí fotografii ?
K fotografii mě přivedl můj otec, vlastně chtěl bych říct - tatínek. Co pamatuji, vždy fotografoval. Bydleli jsme v paneláku,
kde byla komora. Sice malá, ale taková dvoukomorová a v její přední části jsme měli zvětšovák. Sedávali jsme tam vedle sebe.
Na zemi u dveří deku, aby nešlo světlo škvírou u prahu. Tatínek exponoval, já jsem seděl u vývojky, vody a ustalovače.
"Tahej, už ji tahej ven, bude spálená," slyšel jsem občas, zvláště, když se ve vývojce nahromadilo hned několik fotek najednou.
Můj první fotoaparát byl Zorkij, potom Praktika, Pentacon six TL....a pak začala éra digitalizace.
Bylo mi tak šestnáct let, kdy jsem propadl kouzlu fotografie. Pamatuji si to docela přesně; ženil se bratranec a já se svou Praktikou
a bleskem fotil. Ne jako najatý fotograf, ne z povinnosti.
Vyžíval jsem se ve fotkách tváří. Fascinovala mě jejich „architektura", kresba, vrásky, výraz, odstíny emocí, duše... vím, že jsem tehdy
začal fotit lidi z blízka. Tvář nebo dialog, to mi bylo jedno. Hlavně blízký pohled a momentka.
Dotyčný nesměl tušit,že je fotografován. Jakmile bylo na fotce vidět, že zabíraný ví o tom, že je fotografován, pak jeho obrázek pro mne
upadl v zapomnění. Vlastně ale ne tak docela - netýkalo se to fotografií těch, kteří "sice věděli", ale podívali se do objektivu přirozeně.
Všiml jsem si tehdy, že je mi bytostně cizí, ba až protivná, jakákoli stylizace. Nikdy bych nebyl schopen fotit aranžovaná zátiší
a zásadně nefotím lidi,kteří si před zmáčknutím spouště nacházejí „výraz pro fotografa".
Poznamenal bych také, že hodnocení fotografií na základě zajímavosti linií, kreseb světla - stínu, vyváženosti kompozice, barev,
atp. je mi cizí, pokud je samoúčelné, řekl bych „sterilně akademické" ; na fotografii se tímto způsobem nedívám; první, co je pro mne
u fotografie důležité, je její pravdivost, autenticita.
Dokonalá kompozice, expozice, adekvátní využití hloubky ostrosti a jiné aspekty práce fotografa mohou sice sdělení fotografie
výrazně povznést,ale pro mne osobně jsou v porovnání s autentičností o hodně velký kus v pozadí.
Například: fotil jsem žebračku ...snad ze vzteku vrozeného nebo ze vzteku z toho, že je pozorována a focena, vyplázla na mne
s výrazem vzteku a nenávisti jazyk. V tom okamžiku jsem stiskl spoušť, ne se zcela ideálním využitím hloubky ostrosti. Takového
výsledku, včetně lepšího zvýraznění portrétu nižším clonovým číslem, může někdo jiný dosáhnout např. použitím modelu.
Fotografie tohoto typu (emoce) za použití modelu je ovšem pro mě bezcenná....
....podobně je to s čímkoli jiným. .... nefotím květiny na záhonech. Příroda nejsou záhony. Ty představují stylizaci nás, lidí...
Samozřejmě, pokud bych viděl zahradníka starajícího se o záhon a tušil, že on a jeho záhon představují autentický, přirozený obraz
zahradničení, budu s chutí fotografovat....
.... z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy v Novém Městě nad Metují
říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009
Proč fotopoezie ?
Jak to tak vypadá, fotím zatím všechno, co mě zaujme - třeba dva horské zvonky ve větru - jednou je vítr vzdálí od sebe,
když vítr poleví, zase se přiblíží k sobě; dvě polohy obyčejných kvítků...
Nebo vodopád, jak padá z výšky; jsou v něm vidět jednotlivé proudy vody...a , jak tak po čase na tu fotku koukám,
řadí se k obrazu slova :
Prameny bezejmenné,
kam vás ta voda žene?
Prameny, odpovězte mi,
že vy budete na Zemi,
až nebudu tu já ;
Stále.
Protože vy, vy jste dokonalé.
A já? ....
Jenom váš odraz z hladiny prastarých vod.
Tak takhle nějak se rodí fotopoezie. Najednou máte pocit, že vám k tomu obrazu něco chybí; že chcete říct, co vás napadá
při pohledu na dítě, které vám právě nabízí besipku, na němé svědectví touhy vyškrábané do zdi, co vás napadá při pohledu
na manželství, které zjevně vydrželo věky, na relativitu naší existence "ztělesněnou" duchem na zdi, zkrátka co vás napadá
při pohledu na cokoli, co způsobí pohnutí vaší duše.
Někteří mohou namítnout, že fotka mluví sama za sebe a obraz básně je přece obsažen ve slovech. To všechno je pravda.
Proto je řada fotografů a druhá, neméně početná, řada básníků. Fotopoezie, ale není fotka + poezie.
Fotopoezie je obraz jako celek. Je vyznáním jednotlivce o tom, co mu přišlo na mysl a na jazyk, když spatřil fotografovanou scénu.
Dceři Lucii bylo šest let. Seděla na břehu Lipna, otočena ke mně zády. Měla takové ty čertovsky střapaté obyčejné culíky.
Díval jsem se na ni a potom přinesl foťák, protože jsem tušil, že ten okamžik pro mě není obyčejný.
Nedlouho potom přišla básnička:
Chytla se mě za ruku
malá robka,
tak se chlapec podruhý
s láskou potká,
je úplně jinačí,
než ta z milování,
v létě se jí líbím já,
v zimě sáňkování .
A tak bych mohl pokračovat dál a dál - líčit jednotlivé příběhy fotobásniček, fotopoezie.
Podobně jako broučkař líčí okolnosti jednotlivých vzácných úlovků ....
Kdo ovlivnil mé veršování ?
Snad Fráňa Šrámek, především svou sbírkou Splav z roku 1916, Vladimír Holan, mj. svým nádherným citlivým
pochopením dětské duše, které je k nepřehlédnutí v jeho básni "Vltava v roce 1946", Jaroslav Seifert, Josef Kainar,
Jiří Žáček, Patti Smith a další.
Od těch dříve narozených jsem se učil veršovat, u těch mladších jsem objevil krásu volného verše.
Velmi rád používám verš v průběhu volného verše, a to většinou v pasáži, kterou chci z nějakého důvodu zdůraznit.
V případě tzv. „pointového" verše použiji rým na konci básně.
Často také volím variantu básně do kruhu nebo chcete-li odborně řečeno-paralelismu - k tématu, k verši nebo ke slovu,
kterým báseň začíná se na konci vracím.
Tento způsob vyjádření má nakonec nespočet analogií jak v umění, tak v přírodě vůbec.
Kam směřuje moje tvorba?
Rád bych mapoval autenticky život kolem sebe.
Nestojím o přetvářku a když ano, pak jen proto, abych ji mohl vyfotit a napsat o ní své. Tam, kde je zrovna volná chvilka
a mám aparát, tak fotím.
Někdy lidi, jindy přírodu. Téma přináší život a okolnosti. Postupně skládám mozaiku obrazu, který jsem viděl a o kterém
jsem přemýšlel „v čase mezi kapkami deště".
Můj patriotismus pro Nové Město nad Metují?
Kdo Nové Město nad Metují poznal a především kdo zde prožil roky dětství, nemůže nemít ve své duši ukryté vzpomínky, obrazy
a nálady, ke kterým se rád a opatrně vrací. Za mého dětství to byly růže kolem cest. Vlaštovčí hnízda v podloubí náměstí.
Divoká krása pekelského údolí, třešňová alej na konci Malecí k Vrchovinám a nespočet dalších koutů, kde se o něco hrálo.
Že to něco nemělo podobu hmotné odměny, je pro dítě jakoby samozřejmé. Hrálo se nevědomky a výhry ukázal čas.
Zážitky z dětství nám zůstaly. Jako hvězdy. Jsou nedosažitelné a přesto nás pohled na ně dokáže potěšit a obohatit.
.............. z rozhovoru pro Občanské sdružení Poznávání u příležitosti výstavy
v Novém Městě nad Metují říjen 2007, upraveno pro web v lednu 2009 (Ladislav Hartman, Julek Šimko)
Písně nejsou Popelkou
Fotografie je úžasná, ale tichá; v básních je sice slovo pánem, ale taky spíš v takové té podobě "intelektuálního zátiší"...
Naproti tomu interpreti písní obvykle přicházejí a na plnou pusu zpívají o tom co mají právě na srdci. Tato možnost reflexe,
mi přijde báječná.
Cesta k nahrávce výběru písní, které můžete slyšet na CD Počmáraná byla dlouhá, přestože se zdaleka
nejednalo o prvotinu. Mou prvotinou budiž kazeta Nebudeš vědět, obsahující pět písní (Kačecí mámu,
Eulalii, Les, Peška a Patti Smith) - nahrávka vznikla v Hradci Králové v jednom z tamních dětských pokojíčků ke konci roku 1999.
V současné době bývá autorský hudební program součástí vernisáží s obsazením, které odráží momentální přízeň hvězd
pokud se týká dostupnosti muzikantů.
Podrobnější vyprávění týkající se historie mé hudební tvorby si můžete přečíst ... a co třeba .. tady.
Faktem je, že doba se zdá, jak by básník řekl, "těhotná" úprkem. Normální člověk by spíš řekl, že je praštěná.
Smyslem je větší a větší kupa peněz. Až všechny ty nezbytný a zázračný produkty lidstva nebude kam dávat
vystřelíme je(se) nejspíš do kosmu... rezignace na úprk je oblažující. Ale teď vážně: v březnu 2009 skončil
seriál o vodácích: "Proč bychom se netopili." Ať mi tvůrci odpustí, ale byla to nuda.
A protože se sám považuju za vodáka, ptal jsem se proč ?
Harmonie, pohoda, dobré vztahy a pocity z hezký český přírody kolem té či oné naší řeky, to všechno je nevděčným
materiálem pro diváka. Chybí drama ...a jestliže prožijeme drama, vnímáme čumáčky králíků úplně jinak ...
Asi proto ať už psané, vyprávěné nebo zfilmované příběhy o láskách, přátelství, krásný rodině a jiných pozitivních stránkách,
potřebují komplikované pozadí, které by týralo své hrdiny...
Nikdy mi ke štěstí nechybělo být svědkem války, přírodních katastrof, pandemií a jiných extrémů. Spíš než
za autora, který předkládá svědectví o extrémech se považuji za autora, který nepřestává být překvapován a inspirován
obyčejnými hrdiny. Jejich pozadí je hýčká i týrá a jejich příběh je nám překvapivě nejbližší.
Jestli je nudný ? To záleží na úhlu pohledu, formě podání, typu pointy a v neposlední řadě na životní zkušenosti
publika. Je docela dobře možné, že některá nebo všechna má dílka propadnou a vyvolají u části čtenářů-diváků-posluchačů
stejný dojem jako u mne uvedený seriál. Také ovšem není nepravděpodobné, že jiná část publika bude nadšena.
A pro ni tu tato dílka jsou.
Ne orchidee, ale kopretiny ne padající vojáci v bitevní vřavě, ale duch na zdi, ne krmení tygrů, ale krmení racků...
Ne tváře exotiky a extrémů, ale tváře starých známých, které jsou v harmonii s osudem většiny z nás.
Tak nějak se o nich málo mluví. Tak tedy proto jsou tady.
